V našich pravidlech se objevují informace o startovacích zařízeních. Nejprve bych se rád pověnoval tomu větroňářskému.
Naše pravidla umožňují provádět starty proti větru pomocí tažení šňůry. Tedy naleznu běžce, který natáhne startovací šňůru na plnou délku a na pokyn se rozběhne takovou rychlostí, aby se model dostal do výšky s minimálním prověšením šňůry, a tedy model opustil kroužek v nejvyšším bodu, tedy na maximální délce šňůry, kterou připouští pravidla. Aby se tak stalo, je zapotřebí zkušený, a hlavně dostatečně rychlý běžec, který je ochotný tuto proceduru, v podstatě sprint provádět kdykoliv, kdekoliv, za různých povětrnostních podmínek, po vámi předem nedefinovanou dobu, tedy dokud se letem nenabažíte.
To jsem to pěkně popsal. Uf.
Pak naše pravidla připouští start z gumicuku, chcete-li katapultu. V podstatě je to opět šňůra, která má určitou část své délky nahrazenu gumou, která se natáhne do délky, kterou připouštějí pravidla. Startuje se opět proti větru a model se pomocí manipulací s kormidly snažíme dostat co nejvýše, tedy co dovoluje toto startovací zařízení. Na rozdíl od prvního způsobu, není potřeba, mít s sebou na letišti běžce, který se zadýchá. Ostatně i svazové kategorie využívají gumicuk stejně jako my historičtí modeláři. Když abstrahuji od problémů najít na trhu tu správnou gumu, čas na rozmotání a zabalení, je to ideální prostředek, jak dostat model do vzduchu.
Objevil jsem článek v časopise Modelář číslo 10 z roku 1967. Článek je o gumicuku od Radoslava Čížka, kde popisuje své zkušenosti s tímto zařízením z pohledu létání s jedno-povelovým větroněm s upozorněním, že při použití tzv. mrkačky to není zrovna legrace.
Ale to není všechno. V jedné staré knize jsem objevil tuto fotografii. Nejprve jsem si myslel, že slečna řídí upoutaný model a je v jakési fázi leteckého obratu. Ta zdvižená ruka je buď rokoková či taneční póza. To celé mne zaujalo a jal jsem se zkoumat co to je, co to má v ruce a proč se hlásí.
Později jsem to zjistil v knize Létající modely 1951 autora Antonína Zrny a Vitězslava Hemzy. To děvče čeká na start větroně, respektive drží startovací zařízení a rukou dává pomocníkovi pokyn pro start, tedy výhoz modelu. Slečna drží v ruce rukojeť s kladkami, kudy prochází lanko. Podíval jsem se do knih a objevil tento náčrtek. V podstatě je jeden konec startovacího lanka upevněn na kůlu s kladkou a pomocí kladkostroje se pak získá větší rychlost při vytažení modelu. Myslím si, že používat takové zařízení vyžaduje opravdu cit, aby nedošlo k destrukci křídla, především u větších modelů bych takový počet kladek nedoporučoval. Toto bylo možné použít pro modely velmi malých rozpětí, které bylo problematické nad hlavu vytáhnout.
Zde na fotografii je dané zařízení nakresleno.
Případně jeho jednodušší varianta, která se dá využít i dnes. Kladka sice zkrátí plnou délku šňůry, ale na druhou stranu je možné model vytáhnout nad hlavu a zužitkovat přebytečnou energii udanou modelu tak, že jej vystřelíte a dosáhnete tak stejné výšky jako při plné délce šňůry. Ale myslím si, že není potřeba toto nijak speciálně rozebírat.
Ještě se ke kladce vrátím jednou, a to článkem, autora Mirko Musila, který byl uveřejněn v Modeláři číslo 5 v roce 1965.
Závěrem mohu konstatovat, že kladkostroj pro vytažení modelu do vzduchu se příliš neujal. O to více se však používala jednoduchá kladka. Kdo závodil v RC kategoriích, například RCV2 či jiných, tak ví, jak takový nástroj používat. Ostatně naše pravidla použití jednoduché kladky také povolují.
Někdy příště se zkusíme podívat na startovací zařízení třeba pro motorové modely.
Jiří Hloušek