Čtvrtek 26.3. tři hodiny po poledni. Automatická meteostanice na ruzyňském letišti na frekvenci 122,160 nebo na telefonním čísle 220 378 333 hlásí aktuální dráhu v provozu 06, vítr ze 100 stupňů, síla 8, nárazy 14 metrů za sekundu, teplota 7 stupňů Celsia. Tedy klasická východní situace, kdy vítr z pevniny přináší v zimě chlad a v létě horko. A také příznivá situace pro létání na tuchlovické haldě, na dohled od Kamenných Žehrovic. Měním plány na odpoledne a místo pravidelné procházky v lese-dávám si denně tak 10 km, vyzývám Honzu k naložení našich Sluk do auta a vyrážíme si zasvahovat.
Létání na svahu je historicky první způsob bezmotorového létání. Létání v termickém proudění začali plachtaři s dospělými větroni poznávat a využívat až na počátku padesátých let minulého století. Proto bylo získání pilotního průkazu na kluzáky delší než na motorové letouny. Dnů, kdy foukal příznivý, a hlavně silný vítr, který umožnil prvním, „silně opadavým“ kluzáků svahovat nebylo zase tak mnoho.
Ale dost historie. Po příjezdu na parkoviště, bývalé autobusové nádraží u zrušeného uhelného dolu Nosek, zjišťuji, že jsem před týdnem na svém modelu nevypnul přijímač, tedy jedna Sluka je mimo hru. Ani mi to moc nevadí, neboť vítr je opravdu silný a nárazový a moje neschopná sluka je výrazně lehčí než Honzova, tedy do tohoto počasí méně vhodná. Honzova Sluka je náš druhý historický model, který jsme postavili a po několika haváriích má předek trupu přeplátován překližkou-ideální kovadlina do nepohody. (Je ovšem s podivem, že jí nadváha nevadí a létá, jako by o svém handicapu nevěděla 🙂 ) Vyšplhali jsme do jedné třetiny haldy na druhý ochoz tvořený cestou, která se kolem dokola vine od úpatí až k vrcholu. Jedno vypuštění modelu a potom jsme se střídali v řízeni, vždy dokud nám to zmrzlé prsty dovolily. Nebyla to taková pohoda, jako v létě při mírném větru, ale létat s modelem v úrovni očí, na pozadí Čížkova rodná obec a na horizontu silueta rozdělovských věžáků pod kterými od malička bydlím a typické vykrojení lesa, které indikuje dráhu kladenského aeroklubu, kde jsem kdysi trávil veškerý svůj volný čas… prostě to se mi asi nikdy neomrzí. Sluka létala v kuse asi hodinu a potom nastal problém, jak jí dostat bezpečně na zem. Letem proti větru to nešlo. Aby ztrácela výšku, letěla příliš rychle a strmě k zemi. Nakonec jsme zvolili neletecký způsob zatáčkou proti svahu se ztrátou rychlosti v natažení a plácnutí do loňské trávy. Rychlý přesun k autu a hurá domů na čaj s citrónem.
Další den boje s koroňákem za námi. Ať jich je co nejméně!
Jiří Hruška
PS: Je vám jistě jasné, že za normálních okolností bych o takové blbosti nepsal, ale je to v rámci boje s trudomyslností. A kdo znáte hru Járy Cimrmana, Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909, víte že trudomyslnost má za následek nezdar mnohé polární výpravy!
