V tomto díle se podíváme k Pepíkovi Hejskovi. Asi nemá cenu toho moc psát v úvodu, Pepík dodal krásný text se všemi informacemi, které mohl dát. Upřímně, to soukromé letiště, to je opravdu luxus. Posuďte sami.
Já, moje dílna a modelářství na vesnici.
Začal jsem, jako valná většina z nás, v modelářském kroužku v Klášterci nad Ohří, někdy v roce 1963. Moc mi to nešlo, ale byl jsem zarputilý a s různě dlouhými přestávkami mi to přes účka, A dvojky a F3B vydrželo až do důchodového věku, kdy jsem se stal členem SAM 95 a začal stavět historiky. V tom mi hodně pomohl Karel Vitner, který má bohaté zkušenosti se stavbou těchto modelů. V devadesátých létech jsem nemodelařil, a když jsem se k tomu asi po deseti letech vrátil, nestačil jsem se divit, kde to všechno je, byl jsem úplně mimo.
Co se týká mé dílny, tak dnes vidím, že žádná sláva. Abych to objasnil – do roku 2000 jsem bydlel v paneláku a má dílna byla hned u vchodu do bytu v prostoru šatních skříní, tj. asi 1,8 x 0,8 metru. Proto, při stavbě rodinného domu mi přišla dílna o rozměrech 2,7×3,6 metru jako dostatečná. Dnes, pokud má letadlo větší rozpětí než 2 metry, raději jej sestavím venku, protože i tak mám ta menší celkem obstojně omlácená a drbu si hlavu, že jsem byl tak při zdi. Ale to asi všichni znáte, protože jak něco doděláte, už víte, jak by to bylo lepší.
No a co jsem přes zimu ulepil? Nic moc – protož jsem létal dvě sezony se zapůjčeným gumákem od Gusty Bulína, slepil jsem (to neuhodnete)…..Sokola. Moc se mi do něho nechtělo, ale létá to pěkně.
V plánu mám Vegu 5 a doufám, že to bude ještě o chlup lepší. Jak se mi doneslo, nějaké nové jsou na světě a já čekám, až se situace trochu uklidní a Jirka Hvězda ji vypálí. V současné době dodělávám Vegu 7, rozpětí 2400 mm, kterou také Jirka dělá. Perfektní podklady mi zapůjčil Honza Týc. Vše přesně pasuje a sedí. Doufám, že to bude zdatný soupeř Italů a Maďarů. Moc pokusů už asi nebude, protože se blíží změna pravidel a tato Vega je v měřítku 1,5:1
Pokud se týká modelařiny na vesnici, moc výhod to nemá. Všude musíte autem, žádný sociální kontakt (v dnešní situaci to zní jako vtip, ale není) a vzhledem k tomu, že bydlím v údolí Ohře mezi Doupovem a úpatím Krušných hor, pořád zde fouká. Takže nějaké ladění je vždy ošemetné, stačí najít správný svah, kterých je okolo „hafo“ a létáte. Má to ale vadu, nic se nenaučíte a nic nezjistíte o letových vlastnostech. Je třeba číhat, až chvíli přestane a začít zkoušet a ladit. Naštěstí mám na číhání, jako starobní důchodce, času dost. Aby bylo jasno, jsem si vědom i výhod a tou největší je moje soukromé „letiště“ za barákem. Rozměr 45×50 metrů, ze dvou stran stromy, za kterými vlivem neustálého větru se dělají slušné víry a přistávat se musí po větru. Ale – je to do kopce, převýšení cca 6 metrů, takže většinou přistanu. Když ne, pořád je možnost přeskočit plot a přistát na louce, sice rozryté od prasat, ale jde to. Byl jsem hrdina a nechtěl přeskakovat, ale poté, co jsem trefil většinu stromů v okolí mi došlo, že pocuchané nervy a ztracený čas opravami za to nestojí. Když jdu létat s čtyřstovkou nebo s wakefieldem, jen to v dílně sestavím, ujdu 50 metrů a létám.
Abych zakončil ve stylu Jirky Hrušky:
O míč jsme přišli, kytaru spálili, ale stále máme modelářství a tak nám, historickým modelářům, trudomyslnost nehrozí!
Josef Hejsek