Březnové kolo korespondenční soutěže větroňů začalo, jak jinak, na Kladně. Ve čtvrtek 4.3. Jsme vyrazili s Honzou zalítat si, já se Slukou a Honza se Sambou.
Když jsme se rozhodovali co budeme dělat, bylo slunečno a téměř bezvětří. Namísto pravidelné lesní túry jsme vymysleli letiště. I když ho máme od domu asi 3 km, není v katastru Kladna a tak jsem byl připraven na případné komplikace s SNB.
Než jsme dobili baterky a nanosili vše potřebné do auta začalo se mírně zatahovat. Po příjezdu na letiště se otočil vítr o 180 stupňů a výrazně zesílil – předzvěst přecházející fronty. Výšky z gumicuku byly díky slabé gumě a silnému větru neskutečné. Víceméně po odhození modelu tento začal couvat na gumě a stoupal v pozici přímo nad hlavou. Proto jsem se „střílel“ rovně dopředu, ne abych získal výšku, ale abych se dostal co nejvíce proti větru. Jediný kruh se Slukou by znamenal zaletění za hlavu a mimo letištní plochu. Pouze jsem traverzoval proti větru. První dva časy byly skvělé, skoro max a max. Druhé dva lety už byly horší, ale oba přes 3 minuty, takže na Sluku skvělý výkon. Vítr byl opravdu silný a s jiným modelem bych neriskoval. I tak jsem Sluku při přistávání a hvězdách ve větru mírně poškodil. Přeci jen letitý papírový potah nevydrží všechno, lépe řečeno, nevydrží ani kýchnutí :-). Honza mě měřil a létal se Sambou, což je model na druhém konci spektra – výkonný moderní větroň ze švýcarské stavebnice. Sambě vítr tolik nevadil, ale i tak to byl kvalitní trénink. S posledním startem začalo poprchávat a vítr trochu zeslábl. Rychle jsme zabalili gumicuk a vyrazili celkem vymrzlí a vyfoukaní k domovu na čaj. Taková pozdně odpolední, březnová rychlovka, ale nakonec s výkonem se kterým jsem na výsost spokojený.
Těším se na vaše březnové příběhy.
Jirka Hruška